ROZHOVOR s Johanou Pilcovou, studentkou střední školy v Čáslavi i Utahu, medailistkou v judu i wrestlingu

Ilustrační foto
Autor: archiv Johana Pilcová

Čáslavské gymnázium načas vyměnila za Cottonwood High School
v americkém Utahu a milované judo za wrestling. Tak by se dala ve
zkratce popsat momentální životní cesta studentky a sportovkyně Johany Pilcové. Nedávno navíc ve wrestlingu postoupila přes nominační turnaje až na státní utkání Utahu, kde obsadila páté bodované místo.

V Česku si hodně lidí pod pojmem wrestling představí sportovní show s nacvičenou choreografií a předem domluvenými výsledky. Mohla byste našim čtenářům popsat, jak vypadá wrestling, kterému se věnujete vy?

Jde o klasický sportovní wrestling, tedy zápasení, kde rozhodují technika, síla, rychlost a kondice. Soupeřky proti sobě bojují o každý bod a snaží se zvítězit pomocí různých strhů, držení a kontroly soupeře. Není tam nic nacvičeného ani domluveného dopředu. Všechno je skutečné. Jsou to normální zápasy, závody a turnaje, kde člověk musí být fyzicky i psychicky připravený, protože zápasy bývají hodně náročné.

Je pravda, že než jste se zúčastnila prestižního turnaje v Utahu, trénovala jste wrestling pouze tři měsíce?

Ano, na mojí střední škole. Bylo to krátké, ale díky předchozím zkušenostem z jiných bojových sportů jsem se do toho dostala poměrně rychle. Určitě mi pomohlo, že jsem už byla zvyklá na tréninky, disciplínu a celkově na prostředí bojových sportů.

Ještě v Čáslavi jste se věnovala judu nebo kickboxu. Musela jste se některé chvaty učit jinak, než jste byla doposud zvyklá, případně položit důraz na jiné prvky boje?

To si nemyslím, ačkoli wrestling určitě není stejný jako judo. Ve wrestlingu se mnohem víc pracuje se spodní částí těla a s nohama. V judu se například člověk nesmí chytat za nohy (v postoji), takže právě tohle byl pro mě asi největší rozdíl. Spíš než že bych se musela něco přeučovat, jsem se učila nové věci a jiný styl pohybu.

Jak na váš úspěch reagovali vaši blízcí nebo kamarádi a známí z Česka?

Všichni ze mě měli radost a byli na mě pyšní. Dostala jsem hodně podpory a zpráv, čehož si moc vážím. Myslím, že pro spoustu lidí to bylo překvapení, protože wrestling není v Česku úplně známý sport.

Co vás na bojových sportech obecně nejvíc baví?

Že jsou náročné a člověk si musí sáhnout na svoje limity. Jsou to sporty, kde jste soupeři hodně blízko, musíte přemýšlet, reagovat rychle a zároveň vydržet velkou fyzickou zátěž. Je to dřina, ale stojí to za to. Zároveň mě baví, že člověk pořád vidí nějaký posun a zlepšení.

I u nás zažívá v posledních letech obrovský vzestup popularity MMA, smíšená bojová umění. Tato cesta vás neláká?

Nad MMA jsem už dřív přemýšlela a říkala jsem si, že bych to někdy chtěla zkusit. Nakonec jsem se k tomu ale nikdy nedostala. Myslím si, že až se vrátím do Česka, tak už se bojovým sportům nebudu věnovat na závodní úrovni. Neříkám, že si občas nepůjdu zatrénovat, protože láska k judu a bojovým sportům mi zůstane celý život, ale už to nebude v takové míře jako teď.

Setkáváte se někdy s předsudky, že bojové sporty by měly zůstat „výsadou“ mužských závodníků?

Asi ani ne. Myslím si, že dnes už je normální, že se bojovým sportům věnují i ženy. Možná je pravda, že jsou tyto sporty pořád víc spojované s muži a lidé automaticky počítají s tím, že je budou dělat spíš oni. Nikdy jsem ale nezažila, že by mě někdo odsuzoval jen proto, že jsem holka.

Jak se stalo, že jste se rozhodla studovat právě v Americe?

O studiu v Americe jsem přemýšlela už od dětství. Vždycky jsem rodičům říkala, že bych chtěla někam odcestovat, studovat v zahraničí a zkusit jiný život. Minulý rok o Velikonocích jsem se definitivně rozhodla, že bych chtěla odjet. Byla to vlastně moje poslední příležitost, protože na tento program se může jet jen do osmnácti let. Splňovala jsem podmínky, tak jsem toho využila a odjela. Brala jsem to jako šanci zažít něco nového a posunout se dál.

Můžete srovnat tamní školský systém s tím českým? Třeba právě s ohledem na to, jakou roli hraje při studiu vrcholový sport.

Řekla bych, že americký školský systém je v mnoha ohledech jednodušší než ten český. Určitě to není tak náročné jako školy u nás. Já chodím v Čáslavi na gymnázium, které je docela těžké, takže ten rozdíl vnímám hodně. V Americe se ale mnohem víc podporuje sport. Pokud člověk dělá nějaký sport na vyšší úrovni, bere se to jako velká věc a školy se tomu hodně přizpůsobují. Sportovci mají často větší podporu a škola je bere jako důležitou součást svého fungování. Zároveň si myslím, že když někdo dělá vrcholový sport, tak i na českých školách – a zejména u nás v Čáslavi – mu dokážou vyjít vstříc. Čáslavský gympl je v tomto opravdu super. Přístup pana ředitele je skvělý a moc si toho vážím.

Nestýská se vám někdy?

Můj program trvá deset měsíců, tedy celý školní rok, a domů se během něj nejezdí. Je to součást pravidel, takže domů se vrátím až po skončení školy, asi za dva měsíce. Samozřejmě se mi stýská, hlavně po rodině a kamarádech, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Člověk si na to časem zvykne a snaží se soustředit na to, proč sem vlastně přijel.

Co bude dál? Vrátíte se do Čáslavi, nebo chcete v USA zůstat a pokusit se dostat na některou z univerzit?

Po návratu do Česka se vrátím do Čáslavi, kde dokončím gymnázium a odmaturuji. Co bude dál, to je zatím ve hvězdách. Ráda bych se do Ameriky ještě vrátila, ale uvidím, kam mě život zavede. Teď se snažím hlavně využít všechny možnosti, které mám.

Kam byste to chtěla v životě dotáhnout?

To je těžká otázka, protože si zatím nejsem úplně jistá. Mým největším cílem je ale cestovat, sportovat a dělat něco, co mě bude bavit a naplňovat. Chtěla bych být spokojená a mít pocit, že se věnuji něčemu, co má smysl.

Rozhovor byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční.