Rozhovor s písničkářem a povídkářem Lukášem Kratochvílem: Život je jen jeden a pořád mě baví

Ilustrační foto
Autor: William Iven, Pixabay.com

S Lukášem Kratochvílem jsme se setkali na přelomu dubna a května. Zajímaly nás detaily jeho pestrého uměleckého života. Ten se točí kolem muziky, ale i literární tvorby. Jeho věty na přivítanou typu: „Nemohli bychom si tykat?“ nebo „Nepůjdeme si raději pokecat ven?“ nebo „Víš, já hodně vyprávím!“ daly tušit, že se bude jednat o dlouhé, ale příjemné povídání. Výtah z něj přinášíme níže.

Kdy jsi začal s muzikou?

V mládí, během trampských let. V Čáslavi jsme měli bezva partu, jezdili jsme na vandry, hráli Brontosaury a Hop Trop. Později přišla pauza, občas jsem hrál svým dětem. Zlom nastal v roce 2009 v mých 36 letech, kdy jsem dostal od bratrance elektrickou kytaru. Chtěl jsem hrát známé písně nejrůznějších stylů, ale brzy mi došlo, že mě víc baví vlastní tvorba. Neměl jsem trpělivost učit se cizí věci a necítil jsem se dobře, když jsem měl prezentovat publiku něco, co složil někdo jiný. A tak jsem založil kapelu.

Dalo by se říct, že poměrně pozdě…

No, možná zaplaťpánbůh. Dokázal jsem si totiž častěji odpustit takové ty bujaré večery, které s sebou přinášely koncerty před kapelami jako třeba Alkehol nebo Wohnout. I tak jsme si užili spoustu srandy (smích). Později jsme to ale časově přestali zvládat a kapelu rozpustili.

Co bylo dál?

Odložil jsem elektriku, přešel zpět ke španělce a začal se věnovat folku. Jednou jsme takhle s kamarádem Zdeňkem Vřešťálem ze skupiny Neřež seděli v hospůdce, zpívalo se a já mu zahrál pár svých věcí. „Hele, pojď, budeš hrát se mnou, když pojedu sólo,“ řekl a od té doby jsme spolu začali koncertovat po celé republice.

Jsi také zakladatelem uskupení Písničkáři s. R. o.

Začalo to v roce 2015 spolkem Zpívaná, který jsme založili se Zdeňkem v Nových Dvorech a začali pořádat menší hudební akce. Chtěli jsme dávat prostor především regionálním umělcům, jako je třeba čáslavský muzikant a básník Marcel Kříž, který podle mě patří na velká pódia. Je to neskutečný talent. Přidali se Dušan Lapáček, Marek Zbořil, Honza Ingr, Robert Svoboda, Franta Pokorný. A samozřejmě Zdeněk Vřešťál. Toho jsme prý vzali z lítosti, že už ho nikdo nechce poslouchat (smích).

Jak vypadají vystoupení Písničkářů?

Každý má svůj styl. Jeden je spíše zábavnější, druhý jde víc do hloubky. Když tě nebaví první dva, třetí tě zaručeně dostane. Zásadní je, že hrajeme vlastní tvorbu. Lidi dnes méně objevují nové věci, a to je škoda. Každý má na vystoupení dvacet minut, a jak je využije, je na něm.

Plánované koncerty najdete na www.pisnickarisro.cz

Traduje se, že ty na koncertech více mluvíš, než hraješ...

Je to tak. Připravím si šest písní, zahraju dvě a zbytek vyprávím. Přitom chci lidem ukázat, že hrát umím, jenže jsem už prostě takový. Ale lidi to snad baví. Důležité je vytvořit pohodovou a přátelskou atmosféru. Naše koncerty nejsou strnulé. Třeba Marcel Kříž nemá veselou píseň, ale jeho historky ze života odlehčí celý večer.

Na webu máte hádanku: Co znamená zkratka s. R. o.?

To je fór. Třeba „S rozumem omezeným“, „S rychlým občerstvením“... Marcel měl ještě jiný nápad, ale ten je nepublikovatelný (smích).

Jaké jsou tvé texty?

Třetina je smutná, ale radši mám ty veselé. Lidi dnes potřebují víc smíchu. Problémů má každý z nás ažaž.

I ty jsi měl problémy, konkrétně zdravotní. Je pravda, že tě přivedly k literární tvorbě?

Ano, loni jsem prošel zdravotní „údržbou“. Děkuju panu primáři Červinkovi a jeho týmu v čáslavské nemocnici. Velmi mi pomohli. Fyzicky už nemůžu dělat to, co dřív – svou profesi, práci v lese, údržbu zahrádky a domu ve Starkoči. Svěřil jsem se klukům z kapely a bez jakéhokoli dalšího plánu jsem se zmínil, že mám doma asi patnáct sešitů s povídkami, které nikdo nečetl. Dušan Lapáček na to: „Tak to přepiš a vydáme to.“ Dcera mi půjčila notebook, ale přepisování bylo utrpení, tak jsem začal psát úplně novou sérii povídek. Vyšla pod názvem Mně věř, já nelžu poprvé. A mám už materiál i na druhý díl.

Napsal jsi i knížku pro děti.

Ano, Dědovy povídánky, vznikly pro mého vnoučka. Původně jsem je vydat nechtěl, bylo to jen pro něj. Ale přišel se skvělým nápadem, že bychom je mohli číst u něj ve školce. Tak jsme šli. Teď mám připravený druhý i třetí díl. Ale stejně jako u pokračování knihy Mně věř, já nelžu poprvé musím nejprve doprodat ten první (smích). I když… už jich vlastně moc nezbývá. Pokud by někdo měl o povídky nebo povídánky zájem, může mi napsat na: lukaskrat@centrum.cz.

Vnoučata hrají ve tvém životě velkou roli, že?

Rozhodně. Díky nim jsem udělal i dětský hudební program. Hráli jsme ho už v několika školkách. Děti jsou skvělé publikum.

Chystáš i další příběhy?

Ano. Příběh o klukovi, co jezdí vlakem do školy, usíná a sní o tom, o čem si předchozí den povídal s dědou. V každém snu se stane někým jiným, třeba indiánem, husitou, cestovatelem. Je to takt trochu nešika, ale díky svým nedostatkům vždycky někoho zachrání. Chci propojit dobrodružství, humor i lidskost.

Jak si udržuješ nadhled?

Třicet let manželství člověka zocelí (smích)! Nejsem sluníčkář, ale věřím, že když chceš vidět svět hezký, tak ho tak uvidíš. Mojí kotvou jsou manželka, která to se mnou tolik let vydržela, děti, vnoučata a přátelé. A taky radost z maličkostí. Protože život je jen jeden a pořád mě baví.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční, foto ilustrační.