ROZHOVOR: Bylo těžké vrátit se zpátky do kolotoče, sundat svatojakubskou mušli a poutnickou identitu

Ilustrační foto
Autor: město Čáslav

Svatojakubskou cestu neboli pouť ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii ročně absolvují stovky tisíc lidí z celého světa. Ani to ovšem neumenšuje její kouzlo. V březnu se na ni vydala i evangelická farářka Drahomíra Dušková Havlíčková.

Kdy vás napadlo se do Santiaga de Compostela vydat?

Minulý rok v létě mě pozvala jedna paní z kostela na pouť, bylo to jen na jednu noc, ale bylo to skvělé vypadnutí ze zaběhaných kolejí. To byl začátek. Pak jsem během prázdnin byla ještě na dvou pěších výletech. A shodou okolností jsem někdy mezi těmi výlety potkala známou a ta mi vyprávěla o pobřežní cestě do Santiaga de Compostela. Jakmile slyším o moři nebo oceánu, ožiju, takže jsem si cestu hned našla a začala se zatím jen těšit. Moje dlouholetá kamarádka, také farářka, měla jít v březnu na pouť do Judské pouště, ale vzhledem k bezpečnostní situaci od tohoto plánu upustila. A tak jsme se na Silvestra u šampáňa domluvily, že se spolu vydáme na pobřežní pouť do Santiaga.

Jak dlouho trvaly přípravy na cestu a v čem konkrétně spočívaly? Měla jste zkušenosti s jinými dlouhými trasami?

Jelikož jsme od začátku věděly, že pojedeme od 11. do 22. března, na přípravy od Silvestra nebylo moc času. Koupily jsme letenky, přečetly před spaním pár blogů, pár dnů před odletem zarezervovaly jedno ubytování v Portu a to bylo vše. Kamarádka měla s poutí zkušenosti, tak mi těsně před odletem vyřadila z batohu pár věcí. A to byly celé přípravy.

Kolik času jste na cestě strávila?

Na samotné cestě z Porta do Santiaga de Compostela jsme strávily 9 dnů a ušly celkem 280 kilometrů, což nebylo tak úplně plánované, ale protože jsme se přípravám moc nevěnovaly, tak jsme si spletly centrální cestu s přímořskou. Centrální má zhruba 240 kilometrů, ale my jsme chtěly jít podél pobřeží a to bylo trochu delší, takže jsme musely ujít průměrně třicet kilometrů za den. Ale zvládly jsme to!

Takzvaná Svatojakubská cesta označuje síť dvanácti poutních cest. Proč jste si vybrala zrovna tu portugalskou?

Jak už jsem říkala, miluju oceán, a navíc v Portugalsku jsem nikdy nebyla, tak i to mě lákalo.

Co přesně jste si od této pouti slibovala? A jak moc se vaše očekávání lišila od skutečnosti?

Chtěla jsem hlavně na chvíli „vystoupit“ z rodinného a pracovního koloběhu.

Máme čtyři děti a spoustu kroužků, aktivit, práce, cítila jsem, že už toho je nějak moc, potřebovala jsem vypnout a pročistit si hlavu, vytřídit myšlenky, zpomalit, myslet jen na jednu, maximálně dvě věci a také se nadechnout čerstvého přímořského vzduchu. A to vše se mi splnilo. A ještě mnohem víc. Uvědomila jsem si, kolik toho vydrží mé tělo, byla jsem mu vděčná, že to všechno zvládlo. Vedly jsme krásné rozhovory s kamarádkou, kterou znám skoro třicet let. Navíc jsme putovaly před Velikonocemi, tak to pro nás byla i doba ztišení a přemýšlení. V Portugalsku i ve Španělsku postní dobu mnohem víc navenek prožívají, na domech visely kříže s falovým plátnem, ve městech byl třeba na hlavní třídě falový koberec a křížová cesta, kostely byly krásně vyzdobené čerstvými květinami. I to byl zážitek, protože v Česku se původní křesťanský smysl Velikonoc pomalu vytratil a je to celé jen o pomlázce a koledě.

Jak to bylo se stravou a noclehem?

Vezly jsme si s sebou pár polívek a kaší, které jsme si vždy ráno v ubytovně nebo i během cesty zalily horkou vodou. Většinou po prvních deseti kilometrech jsme si „povolily“ první kávu a nějaký croissant. Když se nám líbil nějaký podnik, daly jsme si salát nebo něco malého k obědu, anebo až v cíli dobrou večeři. Ubytovávaly jsme se pouze v poutnických ubytovnách, kterých je po cestě dostatek a jsou levné (cca 8–10 eur), stačí předložit tzv. kredenciál (poutnický pas), kde poutník musí za každý den „nasbírat“ alespoň dvě razítka, a pak jsme vyfasovaly jednorázové prostěradlo a ubytovaly se ve velkém pokoji s 5–50 poutníky… Dost často jsme potkávaly během cesty souputníky, což bylo fajn.

Musela jste se v některých situacích potýkat s jazykovou bariérou? Jazyk nebyl problém. Umíme trochu španělsky, anglicky, francouzsky a německy, takže jsme se vždycky domluvily. Lidé byli moc milí, přáli nám „bon camino“ (dobrou pouť) a vždycky nám ukázali správnou cestu.

Dokážete určit, co bylo na celé cestě nejtěžší?

Vždy posledních pět kilometrů. To jsme se musely různě podporovat – buď si koupit další kafe nebo colu nebo hrát různé slovní a tvořivé hry. A pak bylo také těžké se vrátit zase zpátky do kolotoče, sundat batoh, svatojakubskou mušli a poutnickou identitu. Na cestě bylo krásně, i když je pravda, že domů jsem se ke konci už také hodně těšila.

Nastaly chvíle, kdy jste zapochybovala, jestli bylo absolvování této cesty dobrým nápadem?

Taková chvíle myslím nenastala. Byla jsem šťastná, že jsem mohla vstoupit do staré poutnické tradice a zažít to, co zažívaly tisíce poutníků a poutnic přede mnou.

Máte v plánu si pouť do Santiaga de Compostela někdy zopakovat? Lákají vás případně nějaké další podobně „dobrodružné“ akce?

Nevím. Nechaly jsme si otevřená vrátka, abychom se mohly vrátit, šly bychom jiné kousky portugalské cesty. Nebo by mě lákalo jít z Lisabonu místo z Porta, je to delší trasa, ale projde se skoro celé Portugalsko. Ale jsou i různé poutní cesty v Česku. Uvidíme.

Doporučila byste Svatojakubskou cestu lidem, kteří o ní třeba i díky vám slyší poprvé?

Určitě bych jako první pouť doporučila právě tuto pobřežní cestu, není tak dlouhá ani fyzicky náročná, jde se podél oceánu, eukalyptovými lesy, více méně civilizací. Také je vhodná pro někoho, kdo nemá moc volného času nebo dovolené.

A ideální je vyrazit v březnu, kdy tam není ještě takové vedro, ani tolik poutníků. 

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční.