Čáslav má štěstí na hudební "srdcaře". ROZHOVOR s kapelou KluciZND a djským duem Noise Makers

Ilustrační foto
Autor: Pexels.com

KluciZND a Noise Makers, dvě hudební formace, které můžeme na čáslavských pódiích potkávat poměrně často. Mají hodně společného. Nezkazí žádnou legraci, dokážou rozproudit hudby chtivé fanoušky, a především – všichni jsou to srdcaři.

Faktem ovšem také je, že každý na to jde odjinud. Na jedné straně mladí pop-punkeři se svým čerstvým albovým debutem „moderní děti“, kteří by se chtěli hudbou živit a vyprodávat největší koncertní haly. Na straně druhé dva ostřílení dýdžejové, dnes již otcové od rodin, kteří se kromě menších tanečních akcí chtějí soustředit na hraní pro děti.

KluciZND: „Každá píseň na albu má svůj osobitý příběh.“

Viktore, jak jste si užili křest „moderních dětí“ v čáslavském Grandu?

Během příprav jsme měli velký strach, který se stále stupňoval. Ale řekli jsme si, že když už jsme začali, dotáhneme to do konce. Samotný křest byl ale nepopsatelný. Uplynul více než měsíc a my tím stále žijeme. Ta euforie nám vlastně i zadělala na problém, protože jsme si naplánovali koncertní pauzu. Jenže od toho večera jsem tak nabití energií, že bychom chtěli hrát pořád.

Z čeho jste měli strach?

Pouhý týden před křtem šly do výroby cédéčka, takže jsme byli napnutí, jestli budeme mít vůbec co pokřtít. Také jsme měli poprvé naprogramovanou světelnou show, byla naplánovaná do detailu. Báli jsme se, abychom neudělali nějakou chybu. A samozřejmě panovaly obavy, zda to vůbec někoho bude zajímat (smích).

Kde jste album natáčeli?

Ve studiu u kytaristy Rybiček48 Petra Lebedy. Jsme mu vděční, protože nám moc pomohl. Hlavně při hledání pro nás netypického zvuku. Přestože posloucháme hodně druhů muziky, vyrostli jsme na energickém pop punku, který v naší tvorbě nezapřeme. Takže podstata zvukové podoby byla jasná. Zároveň jsme se ale nebránili elektronickým experimentům, abychom se zvukově odlišili a dostali modernější styl. Myslím, že Petr to zvládl skvěle.

Jak dlouho vznikal materiál, který je na albu ke slyšení?

Písničky vznikaly během posledních tří nebo čtyř let. Všechny mají svůj osobitý příběh. Jsou inspirované silnými příběhy a životními etapami, které se mě velmi dotkly. A je jedno, jestli se děly přímo mně, nebo lidem okolo.

Dokážeš říct, která písnička je ti úplně nejblíž?

Je to těžká, ale zároveň hezká otázka. Musím zmínit naši úplně první písničku „Jsme lidi“. Vznikala za covidu a je o příběhu mé velmi dobré kamarádky a talentované muzikantky, která to v životě neměla jednoduché. Každá věta v písni je pravdivá. Zajímavostí je, že bridge písničky (přechod mezi slokou a refrénem; pozn. red) vznikl teprve teď v létě, v době, kdy jsem naopak já prožíval těžší období. Bylo dost vyčerpávající řešit osobní problémy v rodině a večer jet na koncert, třeba až do Českých Budějovic. Vzpomínám si, že jsem se jednou vyčerpaný posadil a najednou mi do té písničky začala padat slova. Pamatuji si, že několik koncertů jsem ji zpíval se slzami na krajíčku. Pro mě osobně nejbližší písnička na albu.

Ale za celou kapelu je to také skladba „Rockstar“. Na podzim roku 2023 jsme jeli poprvé delší turné, takže jsme byli často na cestách a jezdili poměrně daleko od domova. Alespoň trochu jsme reálně poznali, jak vypadá pravý kapelní život. Ihned nám bylo jasné, že v tom krásném světě plném hudby a svobody číhají i velká nebezpečí. Třeba drogy. Když si vezmeme, že to zkrátka někdo nedá a ztratí kvůli tomu rodinu a nejbližší kamarády, nemusí být ta rock'n'rollová jízda zas tak veselá. Dost to na nás zapůsobilo, tak jsme z toho udělali písničku. Vtipné je, že vlastně málem ani nevyšla.

Proč?

Když jsem přišel na zkoušku s textem a vizí, jak by měla ve finále znít, nedokázali jsme se v kapele shodnout. Hodně, a ne jednou, jsme se kvůli tomu pohádali. Klukům nepřišla dost silná a zajímavá. Ale trochu jsme na ní zapracovali a bez očekávání vyrazili do studia.

Dokonce i během nahrávání jsme z toho byli takoví nešťastní. Večer nám Petr poslal nahrávku a bylo to tam. Celou kapelu to posadilo na zadek (smích).

Jak se stane, že mladá, zatím stále nepříliš zkušená kapela jako KluciZND najednou stojí na pódiu a rozehřívá obrovský dav pro koncert Rybiček48?

Bylo to asi dva roky zpátky. Seděl jsem ve třídě čáslavského gymnázia, koukám do telefonu a najednou zpráva od zpěváka rybiček Kuby Ryby. Chtěl, abych mu poslal nějaká videa z našich živých koncertů. V další zprávě psal, že jim vypadla kapela, která měla hrát před jejich koncertem, a že by nám chtěli dát šanci. Byla to obrovská radost a překvapení. Bylo mi tehdy teprve 18 let, bubeníkovi Tomášovi dokonce o tři méně. Nikdy jsme neměli takovou trému. Ale dopadlo to dobře, protože si nás kapela později vzala i na další koncert. Ten už jsme si užili maximálně.

Co plány pro rok 2025?

Zrovna po tomhle rozhovoru jedu do Prahy do studia za Danielem Vrbou, kde natáčíme písničku, kterou bychom chtěli vydat na přelomu roku. Je to zase úplně něco jiného, tak jsem zvědavý, jestli se to povede a jaké budou ohlasy. Od začátku nového roku nastupujeme pod první management a na jaře bychom chtěli rozjet naše první vlastní turné po okolí. No, a máme dost materiálu pro další album. Ale nechci předbíhat.

Je něco, co bys managementu při řízení kapely nikdy nedovolil?

Kdyby management přišel a řekl, že když budeme dělat jen to, co chtějí oni, dostaneme se do první linie, nešli bychom do toho. A to i přes to, že náš sen je, aby nás hrála rádia, poslouchalo nás co nejvíce lidí a vyprodávali jsme obrovské haly. Při skládání se rádi hádáme. Leckdy vášnivá výměna názorů vede k tomu, abychom z nás do písničky dostali to nejlepší. Potom se samozřejmě zase obejmeme a jsme především kamarádi.

NoiseMakers: „Vážíme si každého, kdo v Čáslavi něco dělá pro lidi.“

Pánové, jaká byla vaše cesta k elektronické muzice?

Petr Cihlář: Začínal jsem poslechem muziky asi jako každý. Od sedmé třídy základní školy to byly Scooter a další podobné kapely produkující taneční muziky. Zlomová pro mě byla tvorba DJ Tiësta a hlavně Mácháč 2005, kde jsem poprvé slyšel DJ, který si říká Paul van Dyk. Fascinovalo mě, že skladba zní třeba hodinu v kuse, a začal jsem se o to podrobněji zajímat. V té době ale nebyli streameři a youtubeři jako dnes, takže to nebylo tak jednoduché.

Michal Kolembář: U mě to bylo podobné. Oproti Petrovi jsem měl a stále mám rád i punkovější věci jako Dukla Vozovna nebo Tři Sestry. Za základními informacemi o dýdžejingu jsme vyráželi na diskotéku do Vilémova.

Hrajete společně více jak deset let. Jak vzpomínáte na vaše začátky?

PC: Já trochu začal už v roce 2007, kdy jsem ze dvou diskmenů, mixážního pultu a hif věže hrál pro partu kamarádů. Michal, se kterým jsem se seznámili v práci, přišel s tím, že by si chtěl zkusit zahrát se mnou. Nejprve jsme hráli jen tak pro známé na soukromých akcích a v roce 2012 začali hrát veřejně. Poprvé to byla párty v kavárně Pod Radnicí. Pamatuji si, že jsem pod tíhou trémy celý set nechtěně vypnul asi po dvou minutách (smích).

MK: No, a kupodivu se to od té doby začalo vyvíjet profesionálnějším směrem. Byli jsme více vidět, slyšet, objevovali se na plakátech (smích). Občas se nám podařilo zahrát i na větších akcích, ale to nikdy nebylo nic pro nás.

Čím to, že větší akce pro vás nebyly to pravé?

PC: Na těch větších akcích máš třeba hodinu a půl na to, abys ze sebe něco vysypal a uvolnil místo dalšímu. Nemáš dostatek času, aby se to vystoupení hudebně nějak vyvíjelo a nakonec vygradovalo. Celkově jdeme trochu jiným směrem.

Jakým směrem?

MK: Nikdy nás nebavilo přijít na velkou stage, strčit flashku do připraveného pultu a tam hodinku nebo dvě hrát. Máme vlastní aparaturu včetně světel, laserové show, mlhy, bublifuku, dárků pro děti atd. Sami si všechno přivezeme, postavíme a zase rozložíme a odvezeme. Víkend je sice pryč a zisk žádný, ale je to náš koníček a moc nás to baví. Jsme takoví srdcaři, kteří se rádi soustředí na menší akce v Čáslavi a okolí.

PC: My takhle budeme blbnout stoprocentně do šedesáti. Vážíme si každého, kdo v Čáslavi něco dělá pro lidi, a když toho můžeme být součástí, jsme nadšení.

Přesto za sebou máte i vystoupení na Air festivalu, který již tehdy patřil mezi velké taneční festivaly u nás. Jak na to vzpomínáte?

PC: To bylo v roce 2014. Přišli jsme na pódium, pod kterým už v odpoledních hodinách stálo několik stovek lidí a čekalo na ty velké hvězdy po nás. Stoupli jsme si před profesionální standardizovanou techniku, kterou jsme znali jen z obrázku, a rozjeli jsme to. Upřímně, negativně mě to poznamenalo, nerad na to vzpomínám a zdají se mi o tom i sny (smích).

MK: Nervozita byla obrovská, ale nakonec jsme si mohli říct, že to dopadlo dobře.

Na která vystoupení naopak vzpomínáte nejraději?

PC: Jsou to koncerty, kde jsme mohli předvést set založený především na technu. Řekl bych, že to nám jde nejvíce. Několik jich bylo právě v Čáslavi. Skvěle dopadly třeba večery v Herna baru, kterým jsme dali nálepku underground, aby lidé neočekávali, že budeme pouštět klasické populární hity. Ale v Čáslavi takovou akci můžeme udělat jen jednou za čas. Čáslaváky baví především světové hity. Přišli jsme tedy s kompromisem, kterým jsou remixy populárních písní. I to si moc užíváme. Výborně dopadly třeba loňské akce na koupališti nebo teď poslední Grand Fest v čele s Wohnoutama a Civilní obranou.

MK: Ale pořád platí, když přijdeš na Noise Makers, nemůžeš čekat, že budeme hrát Chinaski nebo Kabáty. Na konci večera to třeba stejně zahrajeme, ale celý večer ne. Nejsme jukebox.

Jak vypadá váš tvůrčí proces?

MK: Nehrajeme autorskou tvorbu. Již vydané písničky skládáme do setu a mixujeme je tak, aby se prolnuly, jejich návaznost měla logiku s show postupně gradovala. Když sebereme odvahu, čas od času se pustíme i do živých remixů, kdy překryjeme dvě odlišné písničky a vytvoříme různé smyčky samplů a melodií a vytvoříme takzvaný mash-up.

PC: Ti opravdoví dýdžejové hrají z vinylových desek. Tempo musí vnímat tak, aby ho dokázali srovnat podle sluchu. Potom jsou dýdžejové, kteří si koupí za pár tisíc kontroler, který spolupracuje s počítačem, a nic nemusí umět. Tempo se samo pomocí funkcí na bázi umělé inteligence synchronizuje a kolikrát najde i vhodný bod, kde to mixnout. My jsme někde mezi. Hrajeme z playerů Pioneer, nemáme desky, ale vše se snažíme dělat podle sluchu. Je to kolikrát až taková matematika a člověk musí být stoprocentně soustředěný téměř celý set.

Jaké plány máte na rok 2025?

MK: Dlouho jsme zvažovali, jak častěji provětrat naší techniku. Oba máme děti, víme, co mají rády, a přináší nám radost, když jsou šťastné. Tancují, lítají v bublinkách a vydrží pařit fakt dlouho. Nějakou zkušenost s dětskými diskotékami už máme, tak jsme si řekli, že to v novém roce zkusíme rozjet.

PC: Ta satisfakce z dětských úsměvů je neuvěřitelná. Moc nás to nabíjí. V létě jsme na koupališti udělali s Milanem Válkem Summer party. Večer akce pro dospělé, odpoledne diskotéka pro děti. Moc rád vzpomínám právě na tu dětskou akci. Já hraju v kostýmu Maria, Michal hraje převlečený za tučňáka z Madagaskaru a máme spoustu bublinek, balónků a dárků. Ale s klasickým hraním ve večerních hodinách samozřejmě taky nekončíme.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční, foto ilustrační.