ROZHOVOR s Andorem Šándorem: Lidé se nepochybně bojí války a migrace. Obávám se druhé studené války

Ilustrační foto
Autor: archiv A. Šándora

Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby ČR, bezpečnostní poradce, ale i bubeník a manažer art rockové kapely Hard Barock. To všechno je generál Andor Šándor ve výslužbě. Ve čtvrtek 2. října zavítá do Dusíkova divadla v rámci konference nazvané Boj o srdce Evropy. Jelikož v Čáslavi kdysi bydlel, svým způsobem se tak vrací domů.

Narodil jste se na Slovensku, ale vyrůstal jste i v Čáslavi. Jak k tomu došlo a v kolika letech jste se sem přestěhoval?

Bylo to v březnu roku 1967, tedy v mých deseti letech. Předtím jsme bydleli v Pardubicích, kde můj otec sloužil na letišti a odkud byl přeložen do vojenského útvaru v Čáslavi. Chodil jsem tady na základku pod vedením pana ředitele Mrázka. V roce 1972 jsem odešel na vojenské gymnázium do Moravské Třebové. Těch pět let v Čáslavi bylo ale velice intenzivních a mám na ně krásné vzpomínky. 

Šlo koneckonců o do značné míry formativní roky.

Přesně tak. Hodně jsme si to s tehdejšími kamarády užili. Nikdy jsem nepatřil ke studentům, které by vedení školy mohlo ukazovat jako příklad vzorného vystupování. Zároveň jsem se ale věnoval mnoha sportům, například gymnastice. Nadto jsem v Čáslavi začal chodit do lidušky, k panu řediteli Machovi. Byl to úžasný muzikant, na nějž dodnes rád vzpomínám. Přísný typ pedagoga, který mě přivedl k hudbě.

Jak často Čáslav navštěvujete v posledních letech?

Než mi v roce 2015 zemřela maminka, jezdil jsem do Čáslavi pravidelně. Pak jsme se sestrou prodali její byt a nyní sem jezdím vlastně jen na třídní srazy. A dvakrát už jsme tady vystupovali s naší kapelou, naposledy v květnu na Čáslavských slavnostech.

Váš koncert byl velice úspěšný.

Bylo to hrozně fajn, přišlo hodně lidí, asi i díky tomu, že to bylo zadarmo (smích).

Dalo by se říct, že je kapela Hard Barock váš největší koníček?

Ano. Nikdy jsem neměl vztah k ručním pracím, takže třeba zahrádka nebo dílna mě navzdory mému věku neláká. Samozřejmě dál pracuji, ale muzika je pro mě velká výzva. Bicím se naplno věnuji až poslední asi čtyři roky a vím, že ze mě nikdy nebude velikán typu Johna Bonhama z Led Zeppelin nebo Iana Paice z Deep Purple, ale věřím, že můžu být přesným bubeníkem a hnacím motorem kapely jako Phil Rudd z AC/DC.

Proč jste se rozhodl právě pro bicí?

Začínal jsem na housle, pak na kytaru, ale v sedmdesátých letech jsem se k bicím nedostal, protože soudruzi bigbít moc nepodporovali. Takže jsem si musel pár let počkat, byť mě to lákalo už tehdy.

Pamatujete si, kdy jste propadl rockové hudbě?

Už v Čáslavi. Když nedávno zemřel Ozzy Osbourne, vzpomněl jsem si, že už někdy ve třinácti letech jsem ve škole do lavice vyryl název skupiny Black Sabbath. Akorát zkomoleně, protože jsem nevěděl, jak se to správně píše (smích). Měl jsem rád i Beatles, ale ti byli na můj vkus moc nažehlení, tíhl jsem spíše k tomu základnímu „trojlístku“ Led Zeppelin, Deep Purple a právě Black Sabbath.

Na začátku října se zúčastníte konference Boj o srdce Evropy. Jaké bude vaše role?

Měl bych tam figurovat coby čestný host, což mě samozřejmě těší. Pokud budu požádán o nějaký příspěvek, rád se toho chopím, neboť ve Vojenské zpravodajské službě ČR jsem strávil osmnáct let. Začal jsem jako učitel angličtiny, pak jsem byl pěšákem-špionem a postupně jsem si prošel všechny funkce – třeba v době 11. září 2001 jsem byl šéfem rozvědky. Vzpomínek a zkušeností mám tedy dost, navíc sleduji i dnešní hrozby, v rámci různých světových konfliktů, ale i hybridních hrozeb.

Můžete stručně nastínit, co si mohou lidé pod „bojem o srdce Evropy“ představit?

Zvykli jsme si trochu namyšleně říkat, že my v Evropské unii jsme Evropa, přitom Evropa jako taková je mnohem větší, zahrnuje více zemí. Kvůli ruské agresi proti Ukrajině se zdevastovala evropská obranná architektura. V žádném případě nejsem proruský, ale způsob, jakým to řešíme, není úplně šťastný. Vím, že je to velmi nepopulární názor, ale chybí mi snaha znovu dostat Rusko k jednacímu stolu. A Rusko, jako jedna z největších zemí za světě, nezmizí, ať už konflikt na Ukrajině dopadne jakkoli. Obávám se druhé studené války. Během té první byla Evropa velmi důležitá, ale dnes pro Spojené státy takové postavení nemá. Sázka na to, že bychom ji opět vyhráli, mi nepřijde úplně optimální. Když to shrnu, tak jako „boj o srdce Evropy“ já sám vnímám snahu, aby se Evropa nestala marginálním světadílem, ale světadílem prosperujícím, kde se bude žít dobře nám i generacím, které přijdou po nás.

Je o vaše zkušenosti a znalosti coby bezpečnostního poradce v posledních letech větší zájem, vzhledem k tomu, co všechno se ve světě momentálně děje?

Rozhodně si nemůžu stěžovat na to, že bych byl nevyužitý. Od roku 2003 chodím pravidelně do médií, pořádám přednášky, napsal jsem tři knihy, občas píšu do novin, na YouTube mám rozhovory, které viděly statisíce zájemců.

Čtete i komentáře pod nimi?

Dávno ne. Lidé se pod rouškou anonymity dovedou skutečně „odvázat“. Nevadí mi, když někdo hodnotí to, co říkám, ale nesmí hodnotit mě jako člověka.

S jakými otázkami se na vás lidé při besedách nejčastěji obracejí?

Lidé se nepochybně bojí války a migrace. Hodně se také vracejí k tragédii, která se udála na Filozofické fakultě UK. Pedagogové nejsou školení na to, aby si dovedli poradit s aktivním střelcem nebo nějakým idiotem, který se dostal ke zbrani, ale zároveň mají povinnost ty děti ochránit. To na přednáškách probíráme velmi často. Musím říct, že mě zájem lidí o tato témata těší. Nejsou jednoduchá, ale účastníci na mé přednášky přesto přicházejí pozitivně naladění. A tím do značné míry nabíjejí entuziasmem i mě.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční.