ROZHOVOR s koordinátorkou dobrovolníků Petrou Muchovou: Být s někým, když je mu těžko, má obrovský význam

Ilustrační foto
Autor: truthseeker08, Pixabay.co...

Oblastní charita Kutná Hora odvádí v sociální oblasti obrovský kus práce. Díky ní funguje v Čáslavi například Rodinné centrum Kopretina nebo nízkoprahové zařízení Centrum Domek. Neméně důležitou součástí je ale i podpora dobrovolníků, kteří navštěvují nemocnice a domovy seniorů, kde pomáhají přinášet radost, klid – a často i důstojné rozloučení. O poslání dobrovolníka jsme si povídali s Veronikou Muchovou, koordinátorkou dobrovolníků.

Paní Muchová, co vás přivedlo k dobrovolnictví?

Motivoval mě můj osobní příběh. Vnímám jako velký dar, že jsem mohla se svou rodinou provázet moji maminku během umírání v našem domácím prostředí. Tento proces měl velikou hloubku a přišlo v něm hodně uvědomění. Po nějakém čase jsem věděla, že chci svůj čas smysluplně věnovat těm, kteří to potřebují. Stala jsem se tedy dobrovolníkem na paliativním oddělení v Kutné Hoře. Později jsem získala místo koordinátorky dobrovolníků.

Do kterých zařízení mohou dobrovolníci docházet?

Do nemocnic a domovů důchodců v Kutné Hoře a Čáslavi nebo do domova pro seniory v Uhlířských Janovicích. Dobrovolník si může vybrat zařízení, které chce navštěvovat, a rozhodnout se, zda se bude věnovat paliativní péči, geriatrickému nebo dětskému oddělení, případně může přijít s nápadem na volnočasové aktivity pro větší skupinu klientů.

Jak je práce dobrovolníka časově náročná?

Každý věnuje tolik času, kolik může. Stačí i hodina týdně, jednou za čtrnáct dní. Nižší frekvence už není tak efektivní, protože dobrovolník nemá možnost blíže poznat prostředí ani jednotlivé pacienty nebo klienty. Pokud ale někdo umí hrát na kytaru nebo jiný nástroj, případně třeba kreslí, najdeme způsob, jak jeho zájmy zapojit, a to třeba i jednou měsíčně formou koncertu nebo společného malování.

Co by měl potenciální dobrovolník udělat jako první?

Najít si na stránkách www.kh.charita.cz naše kontakty na dobrovolnické centrum a ozvat se nám. Domluvíme s i osobní schůzku a popovídáme si. Mluvíme o jeho motivaci stát se dobrovolníkem. Řekneme si, kde jako dobrovolník může působit a co to obnáší. Následuje krátké školení, aby byl zájemce připraven na situace, které může zažít. Následuje seznámení a školení přímo v organizaci, kde bude působit, a pak už společně vyrážíme na první návštěvy.

Co je na tom nejtěžší?

Udělat ten první krok a vstoupit do neznáma. Často má dobrovolník různé obavy, které se částečně už po zaškolení a následně po první návštěvě rozplynou. Bývá to obava z toho, že nebudou vědět, co říkat, jak navázat kontakt, případně že neumí nic speciálního. Všechny obavy chápu. Je pochopitelné, že vstoupit k úplně cizímu člověku na nemocniční pokoj není vždy jednoduché. Proto s tím ze začátku pomáhá personál zařízení, který své klienty zná. Dobrovolník se může setkat i s odmítnutím nebo s trapnou chvílí. Ale síla je v jednoduchosti, přirozenosti a hlavně upřímnosti. Někdy stačí jen chytit člověka za ruku a být s ním.

Co vám osobně dobrovolnictví dává?

Když odcházím z oddělení, vypadám takhle. (Paní Muchové se na tváři rozzáří široký úsměv.) Dává mi to spoustu energie. Vidím okamžitou radost. Lidé nás vítají, děkují, že jsme přišli. Vytváříme vztahy. Jedna paní by chtěla naši novou dobrovolnici adoptovat jako vnučku (smích).

Je těžké zvládat emoce, hlavně na paliativním oddělení?

Paliativní oddělení už je hodně specifické. Tam je potřeba, aby měl dobrovolník již zpracované téma smrti. Je pravděpodobné, že se s ní na tomto oddělení setká mnohem častěji než jinde. Proto s dobrovolníky po návštěvách na odděleních o všem mluvíme a pořádáme supervize, tak aby měli dostatek podpory i možnost odborného pohledu na věc. Mně osobně pomohlo se zvládáním emocí to, když jsem si uvědomila, že moje přítomnost v tu chvíli je to nejvíc, co mohu dát. Kdybych tam nebyla, je možné, že by byl ten pacient zrovna sám. A když vidím, co člověku dalo to, že být sám nemusel, jde mi zvládání emocí samo.

Který typ pomoci je nejoblíbenější?

Je to velmi individuální, někdo si chce třeba jen povídat, ale řekla bych, že lidi nejvíc spojuje hudba. Otevřete dveře, ukážete kytaru a máte volný vstup. To i chlapi pookřejí. Je nádherné, když hrajeme na chodbě a najednou začnou pacienti vycházet z pokojů. Rázem je to tam jak u táboráku. Po chvíli jde okolo sestřička a povyskočí si. Hudba opravdu zpříjemňuje den všem. Jedna paní řekla: „Hudba je balzám na duši.“ A já vím, že i jedna písnička může rozzářit celý den. Ale nehledáme jen muzikanty. Hledáme každého, kdo s čistým srdcem přijde a má upřímný zájem o člověka. Protože povídání a sdílení je to, co potřebuje každý.

Kolik máte dobrovolníků a kolik jich chybí?

V čáslavské nemocnici máme aktuálně dvě mladé dobrovolnice z gymnázia. Domov důchodců nemá bohužel žádné dobrovolníky, přitom se tam na ně velmi těší. V Uhlířských Janovicích jsou dvě dobrovolnice na 150 klientů. V Kutné Hoře bychom také uvítali více pomoci. Dobrovolnictví je běžné nejen v zahraničí, ale i v českých městech – a já věřím, že u nás tomu tak postupem času bude taky.

Proč je podle vás dobrovolnictví důležité?

Protože být s někým, když je mu těžko, má obrovský význam. V nemocnicích mohou být pacienti týdny, ale i měsíce. Není neobvyklé, že tam stráví i půl roku, v případě, že čekají na místo v domově seniorů, to může být i rok. To si většina z nás neumí asi ani představit. V domově seniorů si zase člověk zvyká na svůj nový domov. Přišel o ten svůj, který měl rád a už nemůže dělat ty všednosti, na které byl zvyklý. A díky dobrovolníkovi může zažívat obyčejná setkání, která ale mají neskutečnou hodnotu. 

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční, foto ilustrační.