Trenérka volejbalu Z. Francová: Setkávání s kamarády je zábavnější než život v bublinách sociálních sítí

Ilustrační foto
Autor: mh, dikytrenere.cz

Čáslavský volejbalový oddíl dnes vychovává kolem šedesáti malých sportovců. Na jejich první krůčky v tělocvičně ZŠ Masarykova již jedenáct let dohlíží zakladatelka a trenérka Zuzana Francová, která v následujícím rozhovoru pohotově „zasmečovala“ na naše otázky.

Paní Francová, jak jste se dostala k volejbalu?

Začala jsem v páté třídě základní školy. Ani nevím, proč mi mamka vybrala právě tento kroužek, protože zrovna volejbalu se v rodině nikdo nevěnoval, ale moc mě to bavilo. Jezdila jsem na soutěže mládeže a v dospělosti hrála amatérskou volejbalovou ligu.

Čím si vás volejbal získal?

Volejbal u mě vyhrál pro svoji komplexnost a férovou hru bez faulů. Jedná se o technicky složitý sport, u kterého musíte přemýšlet a hrát týmově. Jakmile si neporozumí všech šest spoluhráčů v poli, nemůže hra vypadat tak, jak má. Velmi mi vyhovovalo, že se jedná o dynamický, ale zároveň nekontaktní sport. Navíc mi přišlo, že volejbalistky mají hezké postavy (smích).

Co vás vedlo k tomu založit a rozvíjet volejbalový oddíl právě v Čáslavi?

Když jsem se přestěhovala do Čáslavi, začala jsem řešit, jakému sportu by se mohly věnovat moje děti. Jako první mě samozřejmě napadl kroužek volejbalu. Ten ale v Čáslavi chyběl. Na základě podpory okolí jsem si po chvilce přemlouvání udělala trenérskou licenci a šla do toho.

Jak vypadalo trénování dětí před jedenácti lety?

Vzhledem k technické náročnosti volejbalu se přijímaly děti až od páté nebo šesté třídy, které zvládly trénovat klasický šestkový volejbal. V době, kdy jsem s trénováním začínala, se naštěstí již rozvíjel takzvaný barevný minivolejbal – metodický program Českého volejbalového svazu pro menší děti od první třídy, kterým se uzpůsobuje velikost hřiště, počet hráčů a celkově pravidla. Začíná se tedy klasickou přehazovanou. Tento krok volejbalového světa považuji za poměrně důležitý, protože dříve většinu dětí sbíraly sporty jako třeba fotbal, který lze hrát od mateřské školky.

Na druhém stupni pak většina dětí zůstávala u těch svých sportů a málokoho napadlo se najednou v páté třídě přihlásit na volejbal.

Jaká byla vaše očekávání na úplném začátku?

Čekala jsem pár dětí, které budu učit naprosté základy, aby si později mohly pinknout na táboře. Prvotní záměr nebyl jezdit po soutěžích. Po prvním roce fungování jsem s překvapením zjistila, že je o kroužek zájem a že máme moc šikovné děti. Rozhodla jsem se nějaké soutěže přece jen vyzkoušet. Naši nejmenší se krásně umisťovali, dokonce byli často lepší než týmy z okolí, které měly daleko více natrénováno. Později jsme díky tomu navázali spolupráci s Kutnou Horou a Kolínem, která trvá dodnes.

V čem tato spolupráce spočívá?

Tyto kluby nás znají a vědí o našich malých talentech. Děti z čáslavského oddílu, které se volejbalu chtějí věnovat závodně i na druhém stupni základní školy, u nich mají díky tomu dveře otevřené. Děvčata posíláme do Kutné Hory, chlapce do Kolína. Mohou tak pokračovat ve větším oddíle, kde trénují třikrát týdně a věnují se výhradně klasickému šestkovému systému hry.

Jak se k vám mohou zájemci přihlásit?

Každý rok v září pořádáme hromadné nábory. První tréninky bývají seznamovací, aby si děti vyzkoušely, zda je to s námi bude bavit. Letošní nábor proběhne 9. září. Ale pokud budeme mít místo, přihlásit se můžete kdykoli. Přijímáme děti od prvních tříd, ale bereme už i nadané předškoláky.

Čeho si při trénování dětí nejvíce ceníte?

Když mají děti radost ze hry. Je to pro mě cennější než soutěžní úspěchy. Radost je totiž jediná cesta k tomu, aby měly pozitivní vztah ke sportu. A talent v tom nehraje roli. Samozřejmě jsou děti, kterým jednou ukážete, co po nich chcete, a ony to krásně zopakují. Někomu to můžete ukazovat pět let a pořád to nebude ono. To ale vůbec nevadí, pokud mají ze sportu upřímnou radost. A i ty méně nadané mají své místo na soutěžích. Musím je psychicky připravit na to, že se pravděpodobně neumístí, budou i nějaké slzičky, ale i to zkrátka ke sportu patří.

Co se děti díky volejbalu učí kromě sportovních dovedností?

Že by měly držet spolu a že setkávání s kamarády je daleko zábavnější než život v bublinách uměle vytvořených sociálními sítěmi. Vedeme je k tomu, aby si navzájem pomáhaly a poznaly, co je to fair play. Když vyrážíme na soustředění, chceme, aby se starší děti poznaly s těmi mladšími, navzájem se podporovaly. Víte, děti na sebe dokážou být ošklivé. Setkáváme se s tím poměrně často, takže naší snahou je i naučit je respektu k druhému.

Kdy máte největší radost jako trenérka?

Když na soutěžích vidím, jak děti bojují, mají odhodlání a podaří se jim vybojovat hezké medailové pozice. Nebo když se nám jako týmu s jedním tréninkem týdně podaří vyhrávat nad týmy, které trénují i třikrát. To jsou ty chvíle, při kterých si řeknu: „Dobře, tak příští rok ještě otevřeme.“ Velkou radost mám také, když všichni přežijeme soustředění (smích).

V minulých letech jste se umístila mezi deseti nejlepšími trenéry v rámci akce Díky, trenére. Co vám to jako trenérce a celkově oddílu přineslo?

Natáčení medailonku pro Českou televizi pro mě jako introverta byl ohromný stres. Ale děti z toho byly nadšené – najednou byla jejich trenérka v televizi, samy se těšily, že se uvidí v reportáži. Řekla jsem si, že to kvůli nim přetrpím. Klubu to pomohlo. Zaznamenali jsme zájem i z okolních obcí, o oddílu se více mluvilo. Za to jsem byla samozřejmě moc ráda.

Rozhovor byl převzat se souhlasem vydavatele z Čáslavských novin, titulek je redakční.